Dítě nechce chodit do školy, ztrácí věci, uzavírá se do sebe nebo ho před odchodem pravidelně bolí břicho.

Jde jen o náročnější období, konflikt mezi spolužáky, nebo už může jít o šikanu? Některé děti se rodičům svěří, jiné o svých problémech dlouho mlčí. Proto je důležité vědět, jaké signály sledovat, jak s dítětem mluvit a především jak postupovat, pokud máte na šikanu podezření.

Konflikt, nebo šikana?

Ne každá hádka nebo konflikt mezi dětmi znamená šikanu. Neshody, spory nebo občasné pošťuchování jsou běžnou součástí vztahů mezi dětmi.

U šikany je situace jiná. Typická je záměrnost ubližování, opakování nebo hrozba jeho pokračování a nerovnováha sil, kvůli které se napadené dítě nedokáže účinně bránit. Převaha přitom nemusí být pouze fyzická. Může vycházet z postavení v kolektivu, počtu dětí stojících proti jednomu dítěti nebo například z informací, které lze proti dítěti zneužít.

Šikana nemusí znamenat jen fyzické násilí

Modřiny a roztržené oblečení jsou viditelné. Mnoho forem šikany ale na první pohled poznat není.

Může jít například o opakované:

• nadávky, urážky a zesměšňování,
• vyhrožování nebo zastrašování,
• strkání, bití či jiné fyzické napadání,
• braní nebo ničení osobních věcí,
• vylučování dítěte z kolektivu,
• šíření pomluv,
• ponižování před ostatními,
• vydírání nebo nucení k něčemu, co dítě nechce dělat.

A problém nemusí skončit posledním zazvoněním.

Kyberšikana: když si dítě nepřinese problém jen ze školy

Sociální sítě, skupinové chaty a další online prostředí mohou šikanu přenést i domů. Může mít podobu urážlivých zpráv a komentářů, zveřejňování ponižujících fotografií či videí, zakládání falešných profilů, vylučování ze skupin nebo šíření pomluv.

Pro dítě může být kyberšikana mimořádně zatěžující právě proto, že před ní nemá bezpečí ani doma a ponižující obsah se navíc může rychle šířit mezi velkým počtem lidí.

Jak poznat, že se něco děje?

Dítě o šikaně nemusí doma říct. Může se bát odvety, stydět se, mít strach, že mu rodiče neuvěří, nebo si dokonce myslet, že si za situaci může samo.

Zpozorněte například, pokud dítě:

• náhle odmítá chodit do školy nebo hledá důvody, proč zůstat doma,
• před školou opakovaně trpí bolestmi břicha či hlavy,
• začne měnit cestu do školy nebo se některým místům vyhýbá,
• vrací se s poškozenými nebo ztracenými věcmi,
• má nevysvětlitelná zranění,
• opakovaně žádá o peníze nebo mu peníze či svačiny mizí,
• ztrácí kamarády a zůstává samo,
• nechce mluvit o spolužácích nebo o dění ve škole,
• je nezvykle smutné, úzkostné, podrážděné či uzavřené,
• hůře spí nebo se soustředí,
• náhle se zhorší jeho školní výsledky,
• reaguje úzkostně na zprávy, upozornění nebo používání telefonu.

Jeden z těchto projevů sám o sobě šikanu nedokazuje. Pokud se jich ale objeví více, přetrvávají nebo se postupně zhoršují, je dobré zjistit, co se děje.

Jak s dítětem mluvit?

Pokud se vám dítě svěří, jednou z nejdůležitějších reakcí je dát mu najevo, že udělalo dobře, že o problému řeklo.

Snažte se zachovat klid, i když ve vás jeho vyprávění vyvolá vztek nebo strach. Vyslechněte ho a ptejte se na konkrétní okolnosti: Co se stalo? Jak často se to děje? Kdo u toho bývá? Ví o tom někdo další?

Vyhněte se naopak větám typu:

• „Proč ses nebránil?“
• „Proč jsi nám to neřekl dřív?“
• „Musíš jim ukázat, že se jich nebojíš.“
• „Tak mu to příště vrať.“

Dítě by z takové reakce mohlo získat pocit, že za situaci nese část odpovědnosti. Oplácení útoku navíc může problém ještě vyhrotit.

Máte podezření na šikanu? Postupujte krok za krokem

1. Vyslechněte dítě a ujistěte ho, že mu pomůžete

2. Zjistěte co nejvíce konkrétních informací

Poznamenejte si, co se stalo, kdy, kde, kdo byl přítomen a zda existují svědci.

3. Uchovejte důkazy

U kyberšikany mohou být důležité screenshoty zpráv, komentářů, fotografií nebo příspěvků. U fyzického napadení může být vhodné zaznamenat zranění.

4. Kontaktujte školu

Obrátit se můžete na třídního učitele, školního metodika prevence nebo vedení školy. Popište konkrétní skutečnosti a požádejte o prošetření situace a zajištění bezpečí dítěte.

5. Domluvte se na dalším postupu

Ptejte se, jaká opatření škola přijme, kdo bude situaci řešit a kdy společně vyhodnotíte, zda opatření fungují.

Co raději nedělat?

Přirozenou reakcí rodiče může být chuť okamžitě kontaktovat rodiče druhého dítěte nebo si s agresorem promluvit osobně.

Takový postup ale může situaci zkomplikovat. MŠMT doporučuje, aby podezření na šikanu prošetřovala škola podle stanovených postupů. Nevhodné je například společné konfrontování dítěte, které šikanu zažívá, s dítětem či dětmi, které jsou z ní podezřelé.

Cílem prvních kroků musí být především bezpečí dítěte a objektivní zjištění toho, co se děje.

Co musí udělat škola?

Škola má ze zákona povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a souvisejících činnostech. Zároveň má předcházet rizikovému chování.

Metodické doporučení MŠMT zdůrazňuje, že podezření rodičů na šikanu se nesmí podcenit. Škola by měla situaci bezpečně prošetřit a podle její závažnosti přijmout odpovídající opatření.

Pokud máte pocit, že škola vaše upozornění neřeší dostatečně, můžete se obrátit na ředitele školy a následně podle okolností také na zřizovatele nebo Českou školní inspekci.

V případech závažného fyzického napadení, vyhrožování, vydírání nebo jiného jednání, které může naplňovat znaky přestupku či trestného činu, je možné obrátit se také na Policii ČR.

Kde hledat další pomoc?

Rodiče ani děti na řešení situace nemusí zůstat sami. Obrátit se lze například na školního psychologa, metodika prevence, pedagogicko-psychologickou poradnu nebo další odborné služby.

Děti a studenti mohou anonymně a zdarma kontaktovat také Linku bezpečí na čísle 116 111. Pomoc nabízí prostřednictvím telefonu, chatu i e-mailu. Pro rodiče funguje Rodičovská linka na čísle 606 021 021.

V bezprostředním ohrožení je namístě volat Policii ČR na 158, případně jednotné evropské číslo 112.

Říct si o pomoc není žalování

Děti někdy mlčí, protože mají pocit, že by „žalovaly“. Právě tento strach ale může šikaně umožnit pokračovat.

Mluvte proto s dětmi o tom, že existuje rozdíl mezi žalováním kvůli maličkosti a situací, kdy někdo ubližuje jim nebo někomu jinému. Požádat v takovém případě dospělého o pomoc není slabost.

Dítě nemusí umět vyřešit šikanu samo. Potřebuje především vědět, že má na své straně dospělého, kterému může důvěřovat a který se za něj dokáže postavit.

A někdy je právě říct si o pomoc tím nejodvážnějším krokem.